Slavnost Nejsvětější Trojice

27.05.2018 00:00

Mt 28,16-20
„Jedenáct učedníků odešlo do Galileje na horu, kam jim Ježíš určil. Uviděli ho a klaněli se mu, někteří však měli pochybnosti. Ježíš k nim přistoupil a promluvil: ‚Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!ʻ“

Dnešní evangelium o slavnosti Nejsvětější Trojice je přímo explozivní. Čím? Všimli jste si čtyř nenápadných slov v druhé větě? Zde jsou: „někteří však měli pochybnosti“. Že nechápete, co je na tom šokujícího? Bylo to po Kristově vzkříšení. Poté, co se jim zjevil za zavřenými dveřmi, kdy před nimi pojedl a co sv. Tomášovi dovolil, aby vložil prsty do jeho ran. A přesto zde čteme, že někteří měli pochybnosti. O čem? A jak je to možné? Jaký význam to má pro nás dnes?

První myšlenkou dnešního evangelia je, že zjevení nebeských věcí, po kterých někdy toužíme, anebo – jak naši nevěřící přátelé říkají: kdyby se Bůh zjevil na obloze, to bych uvěřil – ke skutečné víře nutně vést nemusí. Vždycky zůstává prostor pro možnost pochyb. Ačkoli není blíže specifikováno, o čem někteří z učedníků pochybovali, není to až tak podstatné. Mohli pochybovat o skutečnosti jeho smrti a tím i pravosti vzkříšení. Ne všichni byli totiž pod křížem a ukládali jeho tělo do hrobu. Mohli pochybovat o tom, že je Božím Synem. Lidé kolem nás by nám jistě dokázali podat další a další varianty pochyb. Nejsou občasné pochyby součástí i našich životů?
Například sv. Matka Tereza, sv. otec Pio či sv. Terezie z Lisieux prožívali své temné dny pochyb. Sv. Terezku dokonce sužovala muka, kterými trpí ateisté. Dobrou zprávou je, že Kristus neposlal domů jako ztroskotance, kteří ho zklamali, nejen zmíněné svaté, ale ani své pochybující učedníky. Naopak se na ně zcela spolehl, když je poslal, aby získávali učedníky ze všech národů, křtili je a učili všemu, co od něho slyšeli.
Kristus jim neřekl, aby si to všechno nejprve ujasnili, a teprve po překonání pochyb budou připraveni mu sloužit. Studium, uvažování a hledání důkazů je samozřejmě dobré, ale vždycky – jak už jsme řekli – nějaký ten prostor pro pochyby zůstane.
Kristovo řešení je jiné. Jděte teď. No dobrá, možná pochybujete, že je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi a že s vámi zůstanu až do skonání světa, ale přesto neseďte doma a jděte. Zkuste to a uvidíte. A tak šli a – jak můžeme číst ve Skutcích apoštolů – viděli oni i celý svět.
Kristova rada jít se netýká pouze evangelizace, ale všech rovin našeho života víry: modlitby, rozjímání Písma, účasti na oběti mše svaté a přijímání těla a krve Kristovy. Jděte. Neseďte až do vyřešení a odstranění všech pochyb. Vždycky nějaké budou. Nám totiž nechybí znalosti a důkazy, které by je odstranily, ale zkušenost s Otcem, Synem i Duchem Svatým. Můžeme donekonečna spekulovat, zda s námi bude až do konce světa anebo zda má veškerou moc. K ničemu nedojdeme. Mnohem dál budou ti, kdo skočí rovnýma nohama do vody. Budou nejen věřit, ale i vědět. A bez jakýchkoli pochyb. Ti z nás, kdo měli či mají rodinu, která je nikdy nenechala na holičkách a vždycky jim byla oporou a posilou i v těžkostech, mají náskok. Rodina Boží nikdy nikoho neopustí. Vyjděte jí vstříc.

_____________________________________________________

Ex 34,4b-7a.8-9
Mojžíš časně ráno vstal a vystoupil na horu Sinaj, jak mu přikázal Hospodin; v ruce měl dvě kamenné desky. Tu sestoupil Hospodin v oblaku, Mojžíš se tam vedle něho postavil a vzýval Hospodinovo jméno. Potom Hospodin prošel kolem něho a zvolal: „Hospodin, Hospodin, Bůh milosrdný a milostivý, shovívavý, velmi laskavý a věrný!“ Mojžíš se rychle vrhl k zemi, klaněl se a řekl: „Pane, jestliže jsem nalezl u tebe milost, ať jde Pán uprostřed nás. Ano, je to lid tvrdé šíje, ale odpusť naši vinu i náš hřích a přijmi nás jako dědictví.“

Úryvek z knihy Exodus navazuje na několik předchozích událostí. Vyvolený národ na poušti porušuje smlouvu s Hospodinem a klaní se zlatému teleti (viz Ex 32). Mojžíš v hněvu rozbíjí kamenné desky Zákona, které právě obdržel na Sinaji od Hospodina (viz Ex 32,19), a trestá lid za jeho hřích. Rozbití desek s příkazy jasně představuje zrušení Smlouvy, kterou Hospodin uzavřel se svým lidem. Nejde přitom jen o nějakou malou chybičku z nepozornosti, která se snadno ošetří i roztržitým: „Ops, sorry!“ Jako rozbité kamenné desky nelze znovu slepit, tak ani lid nemůže ze své strany obnovit smlouvu, kterou právě zrušil. Prostě to nejde. Tato smlouva totiž není dohodou rovnocenných partnerů, kteří si podali ruce a poklepali si na rameno, ale svrchovaným a zdarma daným Hospodinovým darem.

Zdá se, že Izraelitům dochází závažnost jejich přestupku, konají pokání a Mojžíš prosí Hospodina o slitování a odpuštění pro tento lid tvrdé šíje (viz Ex 33). Pak Mojžíš podle Hospodinova příkazu opět vystupuje na horu Sinaj.

Ke zrušení Smlouvy – tj. k rozbití desek Zákona – došlo ze strany lidu, není to však lid nebo sám Mojžíš, kdo může Smlouvu opět obnovit. Nové kamenné desky sice podle Hospodinova příkazu vytesá Mojžíš (viz Ex 34,1), ale ten, kdo na ně opět napíše přikázání, není lid ani Mojžíš, ale sám Hospodin (viz Ex 31,1.28). Právě zde tkví milosrdenství, shovívavost, laskavostvěrnost Hospodina. Nedívá se z nedohledných výšek na člověka, jak se on snaží napravit své nesčetné maléry, ale on sám je napravuje, přičemž z lásky k člověku neváhá vydat ani svého Syna (viz Jan 3,16-18).