5. neděle v mezidobí

05.02.2017 00:00

Mt 5,13-16
Ježíš řekl svým učedníkům: „Vy jste sůl země. Jestliže však sůl ztratí chuť, čím bude osolena? K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město položené na hoře. A když se svítilna rozsvítí, nestaví se pod nádobu, ale na podstavec, takže svítí všem v domě. Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích.“

Evangelní úryvek 5. neděle v mezidobí je součástí takzvané Ježíšovy horské řeči (Mt 5,1 – 7,29). Je to první (a zároveň nejdelší) z pěti Ježíšových řečí v Matoušově evangeliu. Na jejím začátku zaznívají blahoslavenství (viz Mt 5,1-12a, evangelium 4. neděle v mezidobí) a hned po nich Ježíš pokračuje přirovnáním o soli a světle. Určitě stojí za povšimnutí, že Ježíš nezačíná své učení imperativy. Neříká: „Buďte chudí a tiší, buďte milosrdní, mějte čisté srdce, buďte tvůrci pokoje!“ Nepřikazuje: „Dávejte dobrý příklad! Snažte se! Buďte solí země. Buďte světlem světa!“ Ježíšovo hlásání se začíná indikativem: „Blahoslavení chudí, plačící, tiší... tvůrci pokoje... Blahoslaveni jste...“ I v dnešním evangeliu Ježíš pokračuje v oznamovacích větách: „Vy jste sůl země. Vy jste světlo světa.“ V Ježíšově učení není na prvním místě příkaz. Na prvním místě je dobrá zvěst (řec. euangelion), tj. evangelium o tom, že s příchodem Božího Syna pro člověka nastává nová skutečnost. Člověk je novým stvořením. Je Božím synem (dcerou). A tato skutečnost je základem, z něhož nutně vychází nový způsob života. Imperativ proto přichází teprve jako důsledek indikativu. Jakýkoliv příkaz je teprve důsledkem nové skutečnosti, která již nastala. Mezi blahoslavenstvími zaznívá jen jedna rozkazovací věta: „Radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu“ (Mt 5,12). I v přirovnání o soli a světle je pouze jedna rozkazovací věta: „Ať vaše světlo svítí lidem!“ Není přitom na prvním místě. Na prvním místě je konstatování skutečnosti: „Vy jste sůl země. Vy jste světlo světa.“ Příkaz svítit a solit je však jejím nutným důsledkem. Indikativ a imperativ jsou vzájemně velmi úzce spojeny. Není možné oddělit jedno od druhého. Kdo zůstává pouze u indikativu a zapomíná na imperativ, je jako sůl, která ztratila chuť. K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Kdo se naopak soustředí pouze na imperativ a popírá základ, z něhož musí nutně vycházet, je pokrytec, jenž dělá všechno jen proto, aby jej lidé viděli (viz Mt 6,1-18). V životě toho, kdo spojuje obě skutečnosti (indikativ i imperativ), se rodí nová spravedlnost, která je mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů (viz Mt 5,20). Jen takový člověk dokáže pochopit a uvést do života i ty nejnáročnější požadavky, které Ježíš uvádí slovy: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům, ale já vám říkám...“ (viz Mt 5,17-48, evangelium 6. a 7. neděle v mezidobí).