18. neděle v mezidobí
Lk 12,13-21
Někdo ze zástupu požádal Ježíše: „Mistře, řekni mému bratrovi, aby se rozdělil se mnou o dědictví!“ Odpověděl mu: „Člověče, kdo mě ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ Potom jim řekl: „Dejte si pozor a chraňte se před každou chamtivostí. Neboť i když má někdo nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co má.“ Pověděl jim toto podobenství: „Jednomu bohatému člověku se na poli hojně urodilo. Uvažoval tedy sám pro sebe: ‚Co udělám? Vždyť už nemám, kam svou úrodu uložit! Tohle udělám,‘ řekl si, ‚strhnu své stodoly, vystavím větší a tam složím všechno své obilí i své zásoby. Pak si mohu říci: Máš velké zásoby na mnoho let. Klidně si žij, jez, pij, vesele hoduj!‘ Bůh mu však řekl: ‚Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši; a čí bude to, co jsi nashromáždil?‘ Tak to dopadá s tím, kdo si hromadí poklady, ale není bohatý před Bohem.“
Dnešní evangelium nám nastavuje neúprosné zrcadlo. Vidíme v něm nás samé, chvějící se lidičky, strachující se o dostatek hmotných prostředků k přežití našich rodin a bojující za spravedlnost. Kdo by neměl obavy o zdraví nebo dobré zaměstnání? Kdo by se smířil s podrazy a podfuky ve vlastní rodině? Od onoho člověka bylo logické, že šel za Ježíšem, aby se domohl spravedlnosti; šel za tím, kdo byl mocný slovem i činem.
Jenomže nepochodil. Sám Ježíš totiž ve vlastním životě vyznával a žil, že nejen chlebem je živ člověk, ale každým slovem, které vychází z Božích úst. Své přežití si nezajistíme tím, co vlastníme, ani tím, co ovládáme.
Existuje ještě něco mnohem významnějšího, co nám dokáže zajistit život navěky. A tím je spravedlnost, vnitřní čistota a soulad s Otcem, zdrojem veškerého života. A tento soulad v sobě právě nemáme. Před dávnými věky nám jej za naší dobrovolné asistence ukradl Boží nepřítel. A od té doby, kdy byla narušena naše naprostá důvěra Bohu, zaměřujeme veškeré své síly a pozornost pouze na to, co nám zajistí život na této zemi.
Chceme a dožadujeme se, aby se s námi druzí rozdělili o to, co mají… Ale toužíme celým svým srdcem, aby se s námi Kristus rozdělil o svůj soulad s Otcem? Vždyť proto přišel na zem, proto Syn Boží přijal lidskou přirozenost, aby jí daroval právě to, co ztratila. Naprosté a dokonalé odevzdání se Bohu. To je největší poklad, který existuje a je nám zcela zdarma nabízen. Avšak fronty se na něj bohužel nestojí.
Co jiného ještě potřebujeme slyšet? Jestliže ptáci nesejí ani nežnou, a přesto se o ně Bůh stará, cožpak nedá vše potřebné i nám? Dá. A dává. Jen o to jediné, o spravedlnost, pokoru a lásku, které Kristus dokonale získal, je třeba žádat a tlouci. A každému takovému člověku bude otevřeno. Kdo to kdy pochopí?
Jan 21,1-19
Ježíš se znovu zjevil svým učedníkům, (a to) u Tiberiadského moře. Zjevil se takto: Byli pohromadě Šimon Petr, Tomáš zvaný Blíženec, Natanael z galilejské Kány, synové Zebedeovi a ještě jiní dva z jeho učedníků. Šimon Petr jim řekl: „Půjdu lovit ryby.“ Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou.“ Vyšli tedy a vstoupili na loď, ale tu noc nic nechytili. Když už nastávalo ráno, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on. Ježíš se jich zeptal: „Dítky, nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli mu: „Nemáme.“ On jim řekl: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, a najdete.“ Hodili ji tedy, a nemohli ji už ani utáhnout pro množství ryb. Tu onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „Pán je to!“ Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil přes sebe svrchní šaty – byl totiž oblečen jen nalehko – a skočil do moře. Ostatní učedníci dojeli s lodí – nebyli od země daleko, jen tak asi dvě stě loket, a táhli síť s rybami. Když vystoupili na zem, viděli tam žhavé uhlí a na něm položenou rybu a (vedle) chléb. Ježíš jim řekl: „Přineste několik ryb, které jste právě chytili.“ Šimon Petr vystoupil a táhl na zem síť plnou velkých ryb, (bylo jich) stotřiapadesát. A přesto, že jich bylo tolik, síť se neprotrhla. Ježíš je vyzval: „Pojďte snídat!“ Nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?“ Věděli, že je to Pán. Ježíš přistoupil, vzal chléb a dal jim, stejně i rybu. To bylo už potřetí, co se Ježíš zjevil učedníkům po svém zmrtvýchvstání. Když posnídali, zeptal se Ježíš Šimona Petra: „Šimone, (synu) Janův, miluješ mě více než ti zde?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě miluji.“ Ježíš mu řekl: „Pas mé beránky.“ Podruhé se ho zeptal: „Šimone, (synu) Janův, miluješ mě?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě miluji.“ Ježíš mu řekl: „Pas moje ovce.“ Zeptal se ho potřetí: „Šimone, (synu) Janův, miluješ mě?“ Petr se zarmoutil, že se ho potřetí zeptal: „Miluješ mě?“, a odpověděl mu: „Pane, ty víš všechno – ty víš, že tě miluji.“ Ježíš mu řekl: „Pas moje ovce! Amen, amen, pravím ti: Dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodils, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš.“ To řekl, aby naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A po těch slovech ho vyzval: „Následuj mě!“
Zajímavá skupina učedníků. Stačí si připomenout, jaké příběhy se skrývají za jednotlivými jmény. Petr zapřel Krista. Tomáš nevěřil v jeho vzkříšení. Natanael zase, že by z Nazareta mohl vzejít Mesiáš. A synové Zebedeovi? Prostě Boanerges – „Synové hromu“ s tahem na branku. Jeden chtěl být po levici a druhý po pravici v Jeho novém království. Jak říkávaly naše babičky: „Má to Pán Bůh všelijakou čeládku!“
A tito „zkrachovalci“ ve víře, pokoře a službě druhým byli pohromadě. Ačkoli měl každý z nich svou temnou minulost, která byla těm ostatním známá, neutekli od sebe. Byli spolu. Přestože jim vzájemná blízkost neustále připomínala jejich vlastní selhání, nerozprchli se. Důvodem byl živý Kristus, se kterým se již setkali.
I když měli lovit lidi, šli lovit ryby. Ale ať se snažili sebevíc, nechytili ani mřenku. Kdo jednou poznal Krista, nepodaří se mu už nikdy objevit nic, co by ho dokázalo nasytit tak jako on. Kristus, i když neloví, má stále co nabídnout a čím uhasit hlad našich duší. U Krista končí naše minulosti a temné stíny a mizí i hlad, který nás periodicky nutí odcházet na jezero světa, v přesvědčení, že tam objevíme něco, co bude stát za to.
Opakovaně nás ale Pán ujišťuje, že pouze na břehu a u jeho ohniště na nás čeká pokrm, který nikde jinde není k nalezení. A nikdy nás ze svého břehu nevyžene jako nevděčníky. Chytit na jezeře můžeme cokoli, ale nakonec pouze Kristova ryba a chléb jsou tím, po čem sáhneme.
Více zde: https://dekanstvi-varnsdorf.webnode.cz/news/a15-nedele-mezidobi/