11. neděle mezidobí

17.06.2018 00:01

Mk 4,26-34
Ježíš řekl zástupu: ‚Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí, nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. Když pak se ukáže zralý plod, hned (člověk) vezme srp, protože nastaly žně.ʻ Řekl také: ‚K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím ho znázorníme? Je jako hořčičné zrnko: Když se zasévá do země, je menší než všechna semena na zemi, ale když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny jiné zahradní rostliny; vyžene tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu.ʻ Mnoha takovými podobenstvími jim hlásal (Boží) slovo, jak to mohli pochopit. Bez podobenství k nim nemluvil. Když však byl se svými učedníky sám, všechno vysvětloval.

Evangelium dnešní neděle ve mě vyvolává lehký úsměv. Proč? Pisatel nám totiž předkládá podobenství, kterými Kristus lidem připodobňoval Boží království, a v závěru dodává, že to svým učedníkům v soukromí vysvětloval. Nicméně toto vysvětlení nám už jaksi opomněl sdělit. Nu co, slavnost Seslání Ducha Svatého již máme za sebou, takže můžeme směle spoléhat na jeho pomoc.

Z evangelií víme, že když Kristus chodil Palestinou, všude kázal, aby lidé činili pokání, protože se přiblížilo Boží království. Logické bylo, že ti, kdo za ním chodili v zástupech, se ho ptali, co tím Božím královstvím myslí.

Všichni jistě známe podobenství o rozsévači. A mohli bychom se spokojit s výkladem, že Boží království roste tam, kde posluchači ochotně naslouchají Božímu slovu a žijí podle něj, nehledě na životní těžkosti a trápení, které jim to přináší. Ale dnešní část evangelia nám chce říct ještě něco víc.

Jsou zde tři klíčová slova: „zasít (padnout, zapadnout) do země“, „neví ani jak“ a „menší než ostatní semena“. Pojďme se na ně podívat blíže.

Boží království je, nebo začíná tehdy a tam, kde se semeno zdánlivě zmaří, ztratí z dohledu, prostě je zahrabáno do země. Co to znamená? Oním semenem, které padlo do země, byl především Kristus, který se za nás obětoval. Přišel proto, aby vypil kalich věrnosti svému Otci až do konce. Nikdy od této věrnosti neustoupil, i když to znamenalo, že jeho život byl neustále více „zahrabáván“, až byl nakonec přibit na kříž. Ale právě skrze smrt z lásky a věrnosti Otci byl prodchnut Duchem Svatým a vstal z mrtvých.

Kristus nás vybízí, abychom na sebe brali každého dne své kříže a následovali ho. Také my – já i vy – máme ve svých malých, neznámých životech padat do země a umírat ve svých přáních a tužbách, které jsou tak často prodchnuty žádostmi světa kolem nás. Všude tam, kde člověk dává příležitost ke smrti sebe sama, stále více roste a rodí se Boží duch.

Někdy hledáme metody duchovního růstu, čteme spisy prvních mnichů a jejich rady z pouště, a je to jistě dobré. Snad prahneme po nějakém duchovním učiteli. I to, když se podaří, je velký přínos. Snažíme se porozumět duchovnímu růstu. Kristus ale říká, že tento růst se děje, ani člověk neví jak. Děje se, semeno roste a přináší plody, a to za podmínky, že nejprve padlo do země. Naší hlavní starostí tedy není vědět jak, ale „zapadnout do hlíny“.

Občas mě napadne, že ve svém životě vlastně ani nevidím příležitosti, jak umírat sám sobě. Pak mě, spokojeně si čtoucího zajímavou knihu, manželka poprosí, jestli bych jí pomohl odnést vyprané prádlo. První emoce, která mě zaplaví, je nechuť. Vstát, když pohovka je tak měkká a pohodlná, a navíc kniha začíná být v tuto chvíli velmi napínavá. Copak to nemůže deset minut počkat? Než se rozhoupu, žena už stojí s těžkým košem plným prádla ve dveřích a s úsměvem, nikoli s výčitkou, se ptá, jaká je kniha. A já vím, že to malé, snad nejmenší zrnko, které jsem měl možnost v sobě nechat padnout do země, už tu není. A tak se modlím za odpuštění, svou milovanou ženu prosím o totéž a pevně doufám, že za pár dní to dopadne jinak.

Semeno, o kterém Kristus hovoří, je to nejmenší ze všech. Nemusíme hledat velké příležitosti, jak umírat sami sobě, svým neochotám, nechutím atd. Může to být něco docela malého, ale musíme to nechat umírat. A pak najednou zjistíme, že „nepotřebujeme“ pouštní otce ani metodiky duchovního růstu, protože když je náhodou otevřeme, zjistíme, že píší o tom, co prožíváme.