17. neděle v mezidobí

Lk 11,1-13
Jednoho dne se (Ježíš) na nějakém místě modlil. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jako i Jan naučil své učedníky.“ Odpověděl jim: „Když se modlíte, říkejte: Otče, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Chléb náš vezdejší dávej nám každý den. A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A neuveď nás v pokušení.“ Řekl jim (dále): „Někdo z vás bude mít přítele a půjde k němu o půlnoci s prosbou: ‚Příteli, půjč mi tři chleby. Právě totiž ke mně přišel můj přítel, který je na cestách, a nemám, co bych mu předložil.‘ On však by mu zevnitř odpověděl: ‚Neobtěžuj mě! Dveře jsou už zavřeny a moje děti jsou se mnou na lůžku. Nemohu vstát a dát ti to.‘ Říkám vám: Když přece vstane a dá mu, tedy ne proto, že je to jeho přítel, ale pro jeho neodbytnost se zvedne a dá mu všechno, co potřebuje. Proto vám říkám: Proste, a dostanete; hledejte, a naleznete; tlučte, a otevře se vám. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu se otevře. Je mezi vámi takový otec, že když ho syn poprosí o chléb, on mu dá kámen? Anebo když ho poprosí o rybu, on mu dá místo ryby hada? Anebo když ho poprosí o vejce, on mu dá štíra? Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha Svatého těm, kdo ho prosí!“

Modlitba je téma, o kterém již byla napsána celá řada knih. Nejvíce jdou na odbyt takové, které mají v názvu například tajemství vyslyšené modlitby. Každý by se chtěl dozvědět tu tajemnou ingredienci, díky níž bude jeho modlitba účinná. Všichni se totiž v životě potýkáme s obtížemi, které jsou často nad naše síly. Přinášejí stres, obavy a smutek. A tak se modlíme a doufáme, že to špatné pomine a nám se bude dařit lépe.
Jan Křtitel své učedníky podle evangelia vyučoval modlitbě. Nevíme, co obsahovala, ale nějaký systém či pevnou strukturu asi měla. Ježíš své následovníky modlitbě neučil. On se v jejich přítomnosti prostě modlil. A oni tím byli natolik osloveni, že se chtěli modlit jako on.
Církev má ve svém pokladu víry spoustu modliteb. Stačí si pouze vybrat a začít. Jenže takhle to nefunguje. Apoštoly totiž nezaujal jen nějaký text nebo nějaká zázračná slova, ale to, co Kristus při modlitbě prožíval. Nechtěli se modlit proto, aby něco odříkávali, aby si splnili svou povinnost ve smyslu oběti, nebo aby přeříkávali zaručeně fungující věty, které, poté co je vysloví, Bůh nebude moci odmítnout. Uvědomili si, že modlitba je něco víc; že je vztahem mezi dvěma existujícími bytostmi, které spolu komunikují. A do takového vztahu chtěli jako poutníci vyprahlí cestou pouští vstoupit.
Má to ale jeden háček. Pro Krista byla modlitba svatyní, ve které se bezvýhradně a zcela dával k dispozici svému Otci. Pokud někdy jen obtížně hledal cestu, kterou má jít podle Otcovy vůle, modlitba mu dávala příležitost, jak prosit o sílu a podřizovat svůj život životu nebeského Otce. Kristova modlitba proto byla způsobem, jakým naslouchal Otci, a celou svou bytostí mu šel vstříc, i když to jeho lidskou přirozenost bolelo a svíralo. Ale Kristova duše netoužila po ničem jiném než být jedno s Otcem.
Možná cítíme, že jde o jiný druh modlitby, než po jaké toužíme, když je nám úzko. Ale pouze modlitba podle Kristova příkladu vnáší do života pokoj, který tento svět nemůže dát. Zavřeme knihy o modlitbě a začněme se modlit! Nezáleží na tom, jestli svými slovy, slovy modlitby Otčenáš nebo jinou zažitou modlitbu. Ale hlavně ať nám neschází vnitřní touha, aby byl On ve mně a já v Něm.