24. neděle v mezidobí

Lk 15,1-32
Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim tedy toto podobenství: „Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.‘ Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují. Nebo která žena, když má deset stříbrných mincí a jednu z nich ztratí, nerozsvítí svítilnu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji najde, svolá své přítelkyně i sousedky a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem našla stříbrnou minci, kterou jsem ztratila.‘ Právě tak, říkám vám, mají radost Boží andělé nad jedním hříšníkem, který se obrátil.“ Dále řekl: „Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: ‚Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.‘ On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedával. Tu šel do sebe a řekl si: ‚Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!‘ Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem.‘ Ale otec nařídil svým služebníkům: ‚Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!‘ A začali se veselit. Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. On mu odpověděl: ‚Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.‘ Tu se (starší syn) rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpověděl: ‚Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!‘ Otec mu odpověděl: ‚Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.‘“

Dnešní text evangelia může budit dojem, že by měla církev zásadně slevit ze své teologie i morálky, aby tak více otevřela dveře těm, kteří by chtěli vejít, ale nehodlají ve svém životě nic měnit. Tato tendence rychlostí orkánu zachvacuje západní civilizaci a v mnoha zemích je v podstatě katolická věrouka – nebo některé její části, pokud by byly veřejně prezentovány – postižitelná zákonem.
Ale příběh o celnících a prostitutkách doplněný vyprávěním o marnotratném synovi, je o něčem zcela jiném. Kristus miloval lidi bez rozdílu. Všichni, kteří k němu přišli, ať už byly jejich hříchy jakkoli veliké, se cítili být přijati. Na marnotratném synovi nám Kristus ukazuje, kdo byli ti hříšníci. Nešlo o lidi, kteří by si vynucovali vstup, a přitom si chtěli zachovat svůj životní styl a zvyky. Právě naopak, tito lidé byli ze svého dosavadního života unaveni, snad i znechuceni, a toužili po něčem lepším – co nebude trhat jejich duši na kusy, ale dá jim pokoj a smíření.
Každého takového člověka Kristus vítá. A vítá ho i církev, která je jeho tělem a skrze Ducha Svatého, jenž působí ve svátostech, otevírá přístup k uzdravení duše i těla. Tak jako tehdy před dvěma tisíci lety i dnes prostřednictvím církve Kristus kráčí tímto světem. Církev o něm hovoří, káže, slouží bohoslužby. I v současnosti chce církev lidem umož nit Krista potkat. A proto nemůže slevit z jeho obrazu, z jeho charakteru a učení. Jinak by lidé nepotkali Krista, ale pouze jeho karikaturu. A na tom závisí spása člověka.
Lidé byli ke Kristu přitahováni ze dvou důvodů: jeho naprostou čistotou a svatostí a pak také láskou, která je, nečisté, neodsuzovala, ale zvala k tomu, aby rostli k jeho podobě. A oni po tomto růstu zatoužili. Nesmíme jako církev, snad ze strachu či ostychu, navzdory měnícímu se světu, slevovat z podoby Krista, již jsme přijali. Možná se od nás téměř celý svět odvrátí, ale ti, které Bůh povolal, by neměli kam jít.